HISTORIE

OTA PAVEL

Ota Pavel se narodil 2. července 1930 v Praze. Za války pobýval s rodiči na Kladensku, kde začal pracovat jako havíř. Po válce navštěvoval obchodní a jazykovou školu a po absolvování střední školy nastoupil v roce 1949 na místo sportovního redaktora v Československém rozhlase, kde působil až do roku 1956. Jako sportovní a literární redaktor pracoval i v časopisech Stadion a Československý sport. Zemřel v necelých třiačtyřiceti letech, 31. března 1973. Jeho jméno znáte buď díky krásným knihám „Jak jsem potkal ryby“ a „Smrt krásných srnců“, nebo díky jejich zdařilému filmovému zpracování. Dětství, o kterém v těchto knihách vypráví, prožil jejich autor v nádherné přírodě kolem řeky Berounky nedaleko hradu Křivoklát, kam jezdil s tatínkem, maminkou a oběma bratry.

Nejdůležitější díla:


• Dukla mezi mrakodrapy (1964)
• Plná bedna šampaňského (1967)
• Pohár od Pánaboha (1971)
• Smrt krásných srnců (1971)
• Syn celerového krále (1972)
• Pohádka o Raškovi (1974)
• Jak jsem potkal ryby ( 1974)
  
  

...Na ryby jsem šel na Skřivaňský potok. Sem jsme už jezdili v době, kdy jsem se vozil v bílém kočárku a přitom cucal dudlík. Na tom krásném potoce se kdysi usídlil bezvadný chlap, Jarka Franěk se svou ženou. Býval rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu. A když se vrátil, tak tu na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou a nazval jej Anamo. Natřel ho nahnědo a o kus dál na potoce postavil zděnou restaurací U Rozvědčíka. Celý život zůstal srdcem rozvědčíkem, až mu Němci to srdce zabili za války ve věznici Plötzensee. ...Ta paní na balkóně je jeho žena. Paní Fraňková, statečná. Je štíhlá a vlasy má havraní. Když ho Němci odváželi, řekl jí na rozloučenou: "Nikdy nechoď z Rozvědčíka." Žila tu sama v křivoklátských lesích. Podávala jídlo parašutistům. kteří tu hráli kulečník a zároveň sledovali s vytaženými pistolemi silnicí, zda nejedou na obrněných transportérech Němci...


Pamětní síň Oty Pavla

V hostinci U rozvědčíka se Leo Popper seznámil s Karlem Proškem, převozníkem z Luhu u Bránova. Po dvou letech se od Rozvědčíka přestěhovali na Branovský přívoz, do chalupy převozníka Karla Proška. Postupem času přívoz chátral až roku 1986 začala parta nadšenců s rekonstrukcí budovy a realizací pamětní síně. Začali výměnou střechy, stropů, oken, dveří, podlah a příček, nakonec nahodili a nabílili celou budovu. Tato první etapa byla dokončena v roce 1988, u příležitosti 15. výročí úmrtí Oty Pavla. Pamětní síň je plná známých i nezveřejněných fotografií, textů a předmětů.


Pamětní síň a přívoz fungují po dobu prázdnin, denně od 9.00 hod do 19.00 hod. Vstupné i "převozné" je dobrovolné. A když půjdete Luhem do Branova, najdete zde na místní sokolovně pamětní desku, kterou vytvořil akad. sochař Jiří Prádler. Deska sem byla umístěna v roce 1974 a je na ní prostý nápis:


"Tento kraj miloval, v něm pobýval a o něm psal Ota Pavel, sportovní novinář a spisovatel."

Rozvědčík Franěk a jeho místo a podíl v boji proti fašismu

V nejpůvabnější části údolí řeky Berounky, pouze pár kilometrů proti toku nad Roztokami a Višňovou, stojí u silnice bílá hospoda, jež sice není tak známá jako hrad Křivoklát anebo zřícenina Týřova ještě o něco výše proti proudu, ale jíž si přesto spousta lidí pamatuje pro její nápadnou polohu anebo snadno zapamatovatelný název „Rozvědčík“. Část znalců a ctitelů české literatury ji zná také možná z četby. Ve Smrti krásných srnců (1971) a v Malém pstruhovi (v knize Jak jsem potkal ryby, 1974) psal o hospůdce Ota Pavel. V letní turistické sezóně a o víkendech je a vlastně už od svého počátku byla známá, neboť „přijely spousty trempířů, čundráků, vandráků a kovbojíčků a z tiché hospůdky udělali peklo hodné západu“, řečeno s Otou Pavlem. Ovšem málokdo ví, proč se hospoda jmenuje Rozvědčík. Většina návštěvníků asi ani nečetla Otu Pavla, takže nepoznala jeho výklad názvu, ostatně nesprávný. I místní lidé raději preferují legendy, k nimž Ota Pavel přispěl vrchovatou měrou. Takže málokdo zná původ názvu a jeho pravý význam.

Zájezdní a výletní hospůdka U Rozvědčíka leží na katastru obce Nezabudice. Postavil ji nazabudický občan Jaroslav Franěk, který ji také až do svého zatčení a uvěznění gestapem sám provozoval. Jméno Rozvědčík jí dal on sám, možná že na popud někoho z přátel.

Jaroslav Franěk se narodil 8. října 1897 hutníkovi Josefu Fraňkovi a jeho manželce Julii, rozené Zýkové, v Nezabudicích v domku č. p. 25, který dodnes příbuzným patří. Nezabudice nebyly nikdy velké, třebaže tam vždycky byl kostel a fara. Zařízlé uprostřed křivoklátských lesů do údolí řeky byly vždycky místem trochu zapomenutým. Obživu nalézali obyvatelé ani ne tak v obdělávání malých polí, jako spíše ve službě na křivoklátském panství. Otec Franěk docházel jako řada dalších v létě v zimě do železáren v Roztokách u Křivoklátu. Jaroslav se narodil jako sedmé a nejmladší dítě svých rodičů. Přepych ani v dětství ani v dospělosti nepoznal, tady asi je třeba hledat vysvětlení pro jeho skromnost, jež byla až nápadná a jíž si někteří z těch, kteří jej poznali, povšimli.

Ve své rodné vesnici absolvoval v místní dvojtřídně pět ročníků obecné školy a pak musel docházet do měšťanky v Křivoklátě. V pokračovací škole v Berouně získal vysvědčení o vyučení strojním zámečníkem a zřejmě by se stal slušným, všem lidem v místě a okolí známým a oblíbeným prodavačem v železářství křivoklátského obchodníka Hildebranda, kdyby nenastala první světová válka.

Osmnáctiletý Jaroslav Franěk byl odveden v Berouně. Narukoval k 88. p. pl. 5. prosince 1915. Z Nezabudic s ním byl u osmaosmdesátníků ještě jeho vrstevník a kamarád Václav Zíka ze Bzové, s nímž bude mít v budoucnu ještě hodně společného, a Josef Huml, jenž se jako Franěk zapojí do protifašistické činnosti.

Velitelem 4. čety, do které byl Franěk zařazen, byl Rudolf Medek. Díky jeho poměrně podrobně sepsaným pamětím si můžeme učinit značně přesnou představu o tom, co Jaroslav Franěk od vstupu do československého vojska prožil. Především se stal „rozvědčíkem“. Tuto rozvědčickou dobu, dobu hrdinských činů, Medek vyzpíval nadšeně ve svých pamětech a J. Franěk dal jméno Rozvědčík nemovitosti, kterou vystavěl v údolí Berounky.

Jaroslav Franěk dostal za statečnost ve svém prvním boji, v němž utržil lehké zranění, sice nejnižší, ale přece jen vojenskou medaili. Prošel i slavnou borovskou bitvou 2. července 1917, a to velmi krutým způsobem. Byl „kontužen“, čili zhmožděn, pochroumán. Byl zasypán hlínou následkem dopadu dělostřeleckého granátu, z čehož utrpěl těžký otřes mozku. Byl okamžitě poslán do nemocnice. To, jak těžké utrpěl zranění, dokládá skutečnost, že z nemocnice se navrátil až 7. listopadu 1917. Ale nebyl uzdravený, borovské zranění mělo trvalé následky. Po příjezdu do Vladivostoku se podrobil vyšetření před lékařskou vojenskou komisí a ta zjistila, že strádá: Traumatická neuróza po konfusi u Zborova histero-epileptickými záchvaty. Závěr komise byl pro poctivého vojáka krutý:

„Komise rozhodla, že dobrovolec Franěk Jaroslav jest pro svoji vadu… k vojenské službě neschopný.“

Do vlasti měl být evakuován francouzskou lodí, ale když loď ze Saigonu 4. srpna 1919 odplouvala, J. Franěk na její palubě nebyl. Podle velitele transportu zůstal jako nemocný ve francouzské nemocnici v Saigonu, a sice až do 3. 11. 1919. Na české půdě v Budějovicích tedy po osmidenní cestě stanul 13. února 1920. O dva dny později se přihlásil v Praze u tranzitního praporu a obdržel - jako to bylo obvyklé - tříměsíční repatriační dovolenou.

Nedochoval se žádný doklad o tom, že J. Franěk navštívil svůj domov, tím spíš o tom, jaké měl pocity, když spatřil po více než čtyřech letech krásné údolí Berounky od Roztok po Nezabudice. Jistě pociťoval silné dojetí. Ale silné válečné vzpomínky a pocity, jež jsou bohatě popsány v české literatuře, jej hnaly nazpět do Prahy a k armádě. 15. května 1920 řádně ohlásil svůj návrat z dovolené. O pět dní později už byl odeslán do nemocnice v Karlíně. Posléze jako desátník absolvoval vojenskou školu v Chebu a stane se „ošetřovatelem letadel“ a zároveň obdrží hodnost rotmistra. Absolvuje Čs. poddůstojnickou školu pro zbrojíře v Brně. Přesto je k 1. 11. 1923 přeložen do výslužby. Zdůvodněno mu to bylo zřejmě zdravotní nezpůsobilostí.

Bolestně zklamán se navrátil do rodné vesnice na Rakovnicku. Své propuštění z armády a návrat do Nezabudic vysvětloval ochotným posluchačům tak, že měl jako učitel létání havárii a že musel kvůli způsobené škodě opustit službu.

Jako legionářský invalida dostal trafiku v Nezabudicích. Prodávala v ní jeho matka a on sám si našl zaměstnání u firmy Svoboda, později legionářské pojišťovny. V této době si koupil velký motocykl Harley-Davidson, jímž se stal známý.

Už tenkrát bylo údolí Berounky vyhledávanou rekreační oblastí, a tak ho napadlo, že by mohl zkusit pořídit si rekreační hospodu. Se sedlákem Klabalem z Nezabudic, že by si mohl na jeho poli pod obcí na křižovatce silnice Višňová-Týřovice s odbočkou do Nezabudic postavit dřevěný domek, v němž by od jara do podzimu obsluhoval rekreanty a turisty.

Dopisem datovaným 27. 4. 1931 požádal Okresní úřad v Rakovníku o udělení „koncese na provozování živnosti hostinské a výčepní“ v nové dřevěné boudě na č. parc. 237/3 v katastru nezabudickém… po dobu od 1. dubna do 31. října každého roku. Šlo o letní restauraci, jež měla sloužit po dobu letní turistické sezóny pro prodávání pokrmů, výčep piva a vína a vína ovocného, prodávání čaje, kávy, mléka a jiných nápojů, držení dovolených her. V létě 1931 potom J. Franěk požádal o povolení vystavět v klínu silnic pod obcí Nezabudice a nad nezabudicým mlýnem dřevěnou stavbu. 30. září t. r. komise stavbu porovnala s předloženým plánkem a zkolaudovala. Jaroslav Franěk se stal hostinským. Jaký by to však byl hostinec beze jména? Žijící se svými legionářskými vzpomínkami, vymyslel jméno zvláštní, exotické a přitom snadno zapamatovatelné: „Restaurace V Annamu“. Jméno země kde strávil pět měsíců.

Annamo bylo malé. Mělo jen jednu místnost, jež sloužila jako lokál a venku krytou verandu. Dařilo se mu slušně. Možná až příliš, protože majitel pozemku začal požadovat nájemné. To J. Fraňka dovedlo k tomu, že začal uvažovat o výstavbě zcela nového objektu na svém vlastním pozemku.

V dubnu 1934 požádal o vydání stavebního povolení k výstavě nové restaurace na pozemkových parcelách 205 a 206 v katastrálním území Nezabudic. Vybral si místo zvláštní a krásné: mezi Višňovou a Nezabudicemi, kde údolí se nejvíce rozšířilo loukami a kde se do Berounky vlévá Tyterský potok. Protože plány domu byly už v březnu předběžně uznány úředníky stavebního úřadu, stavební povolení bylo obratem uděleno a stavba započala 25. dubna 1934. Vše šlo velmi dobře, a tak už 5. července byla stavba zkolaudována. Nový dům byl prostorný. Kromě obyčejného sklepa měl sklep pivní a jednu sklepní místnost jako lednici, v přízemí pak byla vedle hlavní hostinské místnosti kuchyň a jeden pokoj, dvě spíže a jedna lednice a sociální zařízení, v podkroví pak dva pokoje pro hosty a záchod. V šedém pruhu v jinak bílém štítě, který svítil v ranním slunci, byl černými písmeny napsán název RESTAURACE u ROZVĚDČÍKA.

Jakou naději asi mohla mít žádost o milost osobní kanceláři Vůdce Adolfa Hitlera z 19. 12. 1942? Nebo žádost o milost vrchnímu státnímu zástupci ze 6. 1. 1943? Nebo říšskému protektorovi? Anebo žádost o milost manželky obžalovaného Antonie Fraňkové pro jejího muže ministru spravedlnosti ze dne 14. 2. 1943? Žádnou. 1. července 1943 byl Jaroslav Franěk v Berlíně - Plötzensee popraven.

Dochovala se hromádka dopisů, jež psal Jaroslav Franěk z vězení svým drahým. Ukazují ho jako činorodého a vyrovnaného člověka. V žádném z dopisů není ani zmínka o jeho odbojové činnosti. Kdyby nebylo jeho výpovědi na gestapu z května 1940, kterou s drobnými obměnami už jen opakoval, mohlo by se zdát, že v jeho životě ani žádný odboj nebyl.

Prezident republiky udělil 15. prosince 1945 rotmistru zbrojíři Jaroslavu Fraňkovi in memoriam Československý válečný kříž 1939 a 20. prosince 1947 mu ministr národní obrany propůjčil in memoriam čestný titul štábního rotmistra správní zbrojní služby. Jsou to výrazy vděčnosti vlasti svému synu, který za její svobodu položil život.

Zdroj: věstník MUSEJNÍ SPOLEK, autor Václav Krůta
          Ročník XXXV - 1997